Číst cizí poštu se nesmí, ani elektronickou

Shromažďování a archivace elektronické pošty určené zaměstnancům je běžnou praxí v mnoha velkých společnostech. Navíc se v poslední době opět objevily nejrůznější články obhajující tyto praktiky a obsahující názor, že čtení elektronických zpráv určených zaměstnanci jeho zaměstnavatelem je naprosto oprávněné. To je třeba odmítnout jako neodůvodněné a zavádějící a dokonce není vyloučeno, aby na takovéto články bylo pohlíženo jako na podněcování k trestnému činu dle § 164 trestního zákona. Bývá argumentováno některými ustanoveními zákoníku práce umožňujícími kontrolu zaměstnance, dále také skutečností, že náklady na provoz emailové schránky a připojení k internetu nese zaměstnavatel, z čehož je vyvozováno, že každá zpráva určená do této schránky je určena zaměstnavateli, nebo dále souhlasem zaměstnance v jeho pracovní smlouvě.

Právo na ochranu tajemství zpráv podávaných elektronickou poštou plynoucí z čl. 13 Listiny základních práv a svobod (samozřejmě také upraveno mezinárodními smlouvami) svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody. S obsahem dopravované zprávy je oprávněn se seznámit pouze její adresát. Z tohoto důvodu je naprosto rozhodující určení té osoby, jenž je označena odesílatelem jako adresát. Ustanoveními zákoníku práce nelze odůvodnit zásahy soukromých subjektů (zaměstnavatelů) do ústavně zaručených práv, a to ani v případě porušování pracovní kázně ze strany zaměstnance. Také je nutno upozornit, že pod ústavní ochranou zřejmě není pouze obsah zasílané zprávy, ale i adresy, na které jsou zprávy odesílány. Právní nároky zaměstnance v případě zjištění, že jeho zaměstnavatel porušuje jeho výše uvedená práva, stejně tak jako právní nároky zaměstnavatele při porušování pracovní kázně ze strany zaměstnance, bohužel přesahují rozsah tohoto článku.