Karen Lojeski, ředitelka konzultační firmy Virtual Distance International, tvrdí, že dokáže kvantifikovat faktory, které zhoršují nebo brání komunikaci a spolupráci. Podle ní většina firem zatím nepřizpůsobila své manažerské praktiky dnešnímu virtuálně propojenému a týmově orientovanému pracovnímu prostředí.
„Dříve méně závažné záležitosti jako sociální a kulturní odlišnosti jsou v současné době mnohem důležitější a je třeba se jimi zabývat,“ tvrdí. Všímá si toho, jak se – vzdor dnešním technologiím, které paradoxně usnadňují kontakt – dnešní pracovníci vzájemně vzdalují a odpojují. Nazývá tento jev „virtuální riziko“ a měří jej systémem, který nazvala „virtuální vzdálenost“. Lojeski má k dispozici asi 400 „živých“ případů a na toto téma zpracovává svou studijní práci. Podle její teorie lze vypočítat rozsah závažnosti problému.
Hodnotí firmy v 11 faktorech. Tři z nich zahrnují skutečné vzdálenosti, například zeměpisnou vzdálenost, časové zóny a také organizační rozdíly mezi společnostmi. Dalších osm faktorů se zabývá kulturními rozdíly, sociálními záležitostmi, vztahy, technickými dovednostmi, množstvím multitaskingu, velikostí týmů a poměrem osobní versus telefonické a jiné přístrojové interakce.
Její práce ukazuje, že rozdíly v jazyku a lokalitě sice hrají svou roli, ale nejsou tak závažné jako komunikační styl a pracovní etika. Týmy, které dosáhly vysokého skóre ve „virtuální vzdálenosti“, byly prokazatelně méně úspěšné, měly špatnou efektivitu vedení a projevily se jako méně inovativní.
Lojeskou překvapil výskyt podobných problémů i v rámci týmu ve stejném městě, dokonce i budově. Tvrdí, že ustoupila od předpokladu, že takovýto problém musí nutně znamenat i výskyt „fyzické“ vzdálenosti.
Uvědoměním si možnosti výskytu problému v této oblasti, jeho analýzou, odhalením mezer a správně vedeným školením efektivní komunikace lze ve firmách tento problém zmírnit a spolupráci zefektivnit.
-av-