Lidé jsou často motivováni vlastním zájmem. Účastníci jedné z dílčích studií zmíněného komplexního výzkumu se například naučili hrát hru rychleji, když si díky ní na rozdíl od dalších spoluhráčů vydělali pro sebe peníze. Tento vzorec se však rychle změnil, jakmile vědci do rovnice zahrnuli potenciální fyzickou újmu dalších lidí. Ze závěrů Society for Neuroscience vyplynulo, že lidé mají ještě lepší učící a rozhodovací schopnosti právě v situaci, kdy jde o ochranu druhého člověka.
Výzkumníci zjišťovali, jak účinně se lidé učí vyhýbat se ohrožení, které by mohlo potkat je samotné i ostatní druhy. Účastníci měli v této fázi výzkumu hrát hru s elektrickým proudem. Vybírali si mezi dvěma abstraktními symboly: jeden měl vysokou šanci na bolestivý elektrický šok, zatímco druhý měl malou šanci na bolestivý šok.
Výpočtové modelování odhalilo, že účastníci byli lepší při optimálním výběru volby, která měla za následek nejmenší bolest, pokud se měli rozhodovat za jinou osobu než za sebe.
Lidé, kteří se chtěli vyhnout šoku nejvíce, prokázali zvýšenou aktivaci ve ventromediální prefrontální kůře (VMPFC) – tedy oblasti mozku, která se podílí na hodnocení rozhodnutí.
Volba určená pro jinou osobu byla také spojena se synchronizovanou aktivitou mezi tzv. VMPFC a temporoparietálním spojením, což je oblast mozku podílející se na hodnocení emočních stavů ostatních. Z toho tedy vyplývá, že další související učení a rozhodování vychází ze spolupráce mezi systémem nervového hodnocení a sociálním mozkem.
Ukazuje se tedy, že prosociální chování vlastní lidem vítězí nad osobním sobectvím. Systém neurálního oceňování v našem mozku tak podporuje optimálnější volby, pokud se naučíme vyhýbat se škodám hrozícím ostatním lidem než nám samotným.
-bb-