Zaměstnanci v předdůchodovém a důchodovém věku představují specifickou skupinu podřízených. Vycházet s nimi nemusí být jednoduché. Pokročilý věk vede přirozeně ke zvýrazňování krajních vlastností osobností každého z nás; dobrosrdeční se stávají ještě dobrosrdečnějšími, egoisté vedle toho ještě více sobeckými. Starší lidé mají specifické potřeby odlišné od svých mladších kolegů, na něž není snadné reagovat.
Jejich přístup k nadřízeným má někdy charakter dvou, zdánlivě protichůdných chyb. Na jedné straně mívají tendence říkat, že „jim je všechno jedno“. Vzhledem k vyčerpání, k blížící se době odchodu do důchodu atd. Nemají potřebu se přizpůsobovat novinkám, adaptovat na změny, někdy dokonce dodržovat vyžadované kvalitativní zásady práce.
Na druhou stranu z téhož důvodu (obava o změny, o vlastní neužitečnost) mívají tendenci chovat se problematicky. Mnozí jejich nadřízení pozorují to, že na tyto pracovníky podstatně méně působí přímá motivace, tj. motivace odměnami ve formě peněz a zpětnou vazbou, tj. pochvalou a kritikou.
Starší zaměstnanci mají specifické potřeby. Pokud je chceme motivovat, musíme tyto potřeby respektovat, protože není v našich možnostech je změnit. Většina z nich není schopna rychlé reakce na podnět, a i pokud ano, potřebují pak tzv. Kompenzační dobu (po rychlé dynamické akci vyžadují nějaký čas nato, aby se mohli zotavit).
Pokud stimulace finanční odměnou nefunguje „mně už je to všechno jedno“, a nebo zaměstnanec odmítá zpětnou vazbu „co ty mi mladej budeš říkat“, je potřeba soustředit se zejména na jeho potřebu pocitu užitečnosti k ostatním.
Snažme se vytvořit takovou situaci, ve které starší zaměstnanec může svým mladším kolegům ukázat, že je užitečný a že jeho práce má (stále) smysl. Zvláště u kvalifikovanějších profesí je užitečné, když mladší kolegové po starších vyžadují jejich zkušenosti, když chtějí práci ukázat a poradit.
Snaha vytěžit know-how staršího zaměstnance ale může vést k tomu, že se naopak uzavře do sebe, protože se bojí, že se jej snažíme udělat zbytečným a následně zbavit.