Na toto zajímavé téma se nedávno zaměřil Tomas Chamorro-Premuzic, profesor organizační psychologie na University College London a ředitel společnosti Hogan Assessment Systems, v zajímavém článku na serveru Harvard Business Review.
Čím se liší zvědavý člověk od zvědavého algoritmu?
Zvědavost umělé a lidské inteligence stojí podle Tomase Chamorro-Premuzice v přímé opozici. Zatímco stroje jsou zvědavé proto, že je k tomu někdo naprogramoval (určil jim konkrétní cíl, jehož splnění je pro ně prioritou), lidská zvědavost nevzniká na základě příkazu. Vzniká náhodně, plyne volně a je nevypočitatelná.
Počítače dnes dokáží simulovat kompletní procesy, které dříve dělali lidé – od myšlenky, přes testování až po validaci. Návrhy řešení, které takto vznikají, předčí lidské možnosti. Příkladem mohou být návrhy designu a nárazové zkoušky automobilů.
Co když však zadáním pro umělou inteligenci bude zvýšit kvalitu náboru zaměstnanců?
Firma může využít strojové učení na nahrávkách pracovních pohovorů. Po pár vteřinách může sledovat porovnání uchazečů na základě jejich mluvení a chování. Dozví se, do jaké míry je uchazeč pozorný, přátelský, jak vnímá své úspěchy apod.
Problém je však v tom, že živým náborářům mnohdy chybí dostatek zvědavosti na to, aby se ptali na skutečně důležité otázky. Mohou být zvědaví na špatné či zcela náhodné věci. Pak se zaměří na jiné faktory a rozhodují se jinak. To algoritmy nedokáží napodobit.
Počítače předhánějí lidi ve zvědavosti zaměřené na konkrétní úkol. Proto také zvládají jasně vymezené úkoly plnit rychleji a lépe. Nedokáží však zapojovat zkušenosti z jiných úkolů. Algoritmus, jehož úkolem je navrhovat design automobilu, nedokáže vybírat zaměstnance nebo hrát šachy.
V následujících letech bude přibývat strojů, které zvládnou stále více lidských činností. Skutečná zvědavost, která může vznikat náhodně a vede k tomu, že se začneme něčemu věnovat se zájmem a zápalem, však zatím zůstává pouze lidem.
-kk-