Biometrie: fakta a fikce aneb tělo jako heslo

Určitě jste je viděli ve špionážních filmech: skenery oční duhovky, čtečky otisků prstů, systémy pro rozpoznávání rysů obličeje. Tyto biometrické systémy jsou v současnosti považovány za špičku bezpečnostní technologie. Systémy chráněné heslem nejsou stoprocentně bezpečné, protože kdokoli může heslo zjistit, zamčené systémy též nejsou bezpečné, protože klíče může kdokoli ukrást. Systémy na bázi biometrie se však dají aktivovat či otevřít pouze pomocí tělesné charakteristiky, která je jedinečná a nepřenosná.

Nedávné průzkumy však prokázaly, že nic není tak stoprocentní, jak se na první pohled zdá. Skenery otisků prstů lze „obejít“, pokud si vyrobíme umělý prst například ze želatiny (až 80 % úspěšnost). Další výhodou želatiny je to, že narušitel, který neoprávněně pronikne do objektu a je odhalen, může důkazní materiál kdykoli sníst. Ani systémy pro rozpoznávání rysů obličeje nejsou stoprocentní – na rozdíl od tvrzení o 90 % úspěšnosti tyto systémy identifikovaly konkrétní osoby správně pouze v 51 % případů.

Další problém, který je s těmito systémy spojen, spočívá ve velkém množství falešných alarmů, které roste přímo úměrně s přesností systému. Pokud systém překalibrujeme a nastavíme nižší citlivost, riskujeme chyby. Navíc velmi snadno může dojít k situaci, kdy jedna osoba úspěšně projde biometrickým zabezpečovacím systémem a podrží dveře otevřené, aby mohl projít někdo další. Je zde i finanční otázka – výhody biometrických technologií zatím nevyváží jejich náklady.