Článek se zabývá problematikou vzájemných fondů, analyzuje jejich zisky a změny, kterými tyto fondy až dosud prošly.
Na trh například vstoupila nová skupina účastníků: on-line makléři, kteří se starají o nejmenší investory. Na začátku období vzestupného trhu zajišťovaly fondy diverzifikaci, což bylo dobrým způsobem ke snížení rizika. Fondy se však prodávaly, avšak obvykle špatným zákazníkům. Dostatečně zámožní lidé si koupili rovnou diverzifikované portfolio akcií a dluhopisů - bylo to lepší, než investovat do fondů z důvodu daňové neefektivnosti a poplatků, které si účtovali správci fondů. Takovíto investoři jsou bohužel právě těmi, o které mají fondy zájem.
Existuje také mnoho fondů, které by vlastně existovat neměly, případně jejichž poplatky se nedají přesně určit, jako např. fondy obligací, jejichž náklady na provize činí více než 1% ročně. Tzv. „pasivní“ investiční fondy, tj. ty, v nichž nemusí správce rozhodovat o investicích, mají nižší náklady a přinášejí větší zisky. Tyto fondy mají budoucnost, zatímco o „aktivních“ fondech se díky zmíněným vyšším poplatkům stále více pochybuje. Existuje tendence fondy spíše rušit a slučovat, než vytvářet nové.
Zdroj: The Economist, 20.5.2000
Article source The Economist - The Economist online edition