Stále se množí případy ztrát, odcizení a zneužití osobních dat klientů. Zprávy o tomto dění se dostávají na veřejnost díky novému zákonu v USA, který firmám ukládá povinnost dávat tyto případy na vědomí.
Vyvstává otázka: Proč firmy vlastně data uchovávají? Nebylo by lepší, kdyby nebyla dlouhodobě uchovávána? To by ale bylo proti současným obchodním praktikám – v informacích je síla a firmám se zatím vyplácí je kumulovat.
Systémy kumulace dat snad konečně začínají mít jasné hranice, protože spotřebitelé dávají stále více najevo své znepokojení a nelibost pro současné praktiky. Nedávná studie prokázala negativní vliv ztrácení dat na sebevědomí konzumentů a ovlivnění jejich rozhodování. Zmiňovaný zákon signalizuje vnesení jasnějších pravidel a legislativy. Měli bychom se ptát, zda výhody uchovávání dat o spotřebitelích stojí za to – a zda je možné vytvořit infrastrukturu, která dá spotřebitelům alespoň částečnou kontrolu nad těmito informacemi.
Uchování a navrácení soukromí lidem je pro společnost naprosto logická a hodnotná deviza. Důvěryhodnost budoucích elektronických komerčních aktivit možná závisí právě na důvěře v systém.
Američtí obchodníci bohužel vykazují nešťastnou závislost na centralizovaných datech, která vlastně ani nutně nepotřebují. Někdy znamená ztráta kontroly výhodu!
-av-