Christopher Jenkins se domnívá, že veškeré problémy na pracovišti vycházejí z generačních rozdílů. O generaci starší vedoucí pracovník jednoduše svým zaměstnancům zcela rozumět nemůže, což platí i naopak. To je úplně přirozené. Manažer by se proto měl přenést do role rodiče svých zaměstnanců a chovat se k nim jako otec ke zmatenému adolescentovi. Ke svým dětem musí být rodič tvrdý i vstřícný zároveň, a to přesně platí i v oblasti managementu. Bezdětní manažeři pak mohou při řízení zaměstnanců uplatňovat výchovné postupy svých rodičů, aniž by přitom zopakovali ty, které považovali za nesprávné.
Jenkinsův názor na řízení zaměstnanců sdílejí i někteří další odborníci. Ti se shodují na tom, že předpoklady proto být dobrým manažerem mají osoby, které na pracoviště dokáží přenést své zkušenosti s výchovou dětí, tedy především ženy. Dobrý rodič i manažer musí být sociálně citlivý a umět vyvážit odměny a tresty.