Firma se proto rozhodla implementovat „první generaci“ systému správy znalostí, do něhož mohl přispívat každý. Řešení mělo podobu portálu, prostřednictvím něhož bylo možné se dostat k souborům dokumentů a informací o jednotlivých zaměstnancích – proto bylo možné v případě potřeby najít odborníka na určitou problematiku. Znalosti jsou uloženy v bázi znalostí a jsou vždy k dispozici. Problém je však v tom, že komunikace zde probíhá pouze jednosměrně a uživatel znalostí nemůže na získané poznatky ani reagovat, ani se učit.
Propracovanější model, který se začal v **EdF** používat o něco později, již umožňuje zpětnou vazbu a učení. Proces správy znalostí zde probíhá ve třech stupních: **zachycování znalostí** (znalosti se identifikují, klasifikují a diskutují mezi více osobami a tak se rozšiřuje báze znalostí), jejich **přenos** (uživatel není pasivním příjemcem, ale může znalosti používat v praxi a učit se) a **obnovování** (v průběhu času se znalosti přizpůsobují stávajícím podmínkám, nepotřebné znalosti se likvidují).
V mnoha firmách stále funguje správa znalostí zmíněné „první generace“. Do celého procesu transformace správy znalostí se musí zapojit všechna oddělení – zejména oddělení lidských zdrojů a informačních technologií.