Ve skutečnosti existují dva druhy důvěry – důvěra založená na pohnutkách a důvěra založená na kompetencích. Když lidé běžně uvažují o důvěře, mají na mysli důvěru založenou na pohnutkách. Vycházejí z představy, že hodnoty a záměry ostatních jsou úzce spjaty s jejich a představují základ většiny osobních vztahů. V obchodním prostředí však hraje důležitější roli důvěra založená na kompetencích. Ta vychází z víry ve schopnosti druhých. Problémem zůstává, že podnikatelé často nedokáží zhodnotit kompetence svých zaměstnanců, což jim znemožňuje vybudovat vztahy vzájemné důvěry.
Podnikatelé se často domnívají, že lidé jsou od přírody nedůvěřiví, s čímž prakticky nelze nic udělat. V případě důvěry založené na kompetencích se však jedná spíše o způsob chování, kterému se můžeme naučit. Manažer by se měl nejprve naučit sledovat zaměstnance při práci. Pak si může potvrzovat, že zvládají přidělené úkoly dobře, i když někdy volí jiná řešení, než by volil on. Pokud úkoly dobře neplní, nabízí se zvážit konkrétní školení. K provedení takového zhodnocení zaměstnanců může využít i služeb externího konzultanta nebo sestavit speciální tým.
Podnikatel by se samozřejmě cítil lépe, kdyby mohl důvěřovat kompetencím i pohnutkám svých zaměstnanců. Zatímco kompetence lze poměrně snadno sledovat, pohnutky bývají tajemné. Vztahy založené na důvěře v pohnutky druhých nejsou proto v byznysu příliš časné. Podnikatelům nezbývá nic jiného, než spoléhat na své instinkty. Neznamená to ovšem najmout například všechny své příbuzné, protože v rodinném prostředí existují záště, které se v byznysu nevyplácejí.