Řídit velkou společnost je velmi náročné. Po skandálech korporací typu Enron a WorldCom v USA již nikdo nevěří tomu, že by manažeři byli schopni vést svou firmu moudře a nedohnat ji ke krachu. Všichni mají před očima hlavně přehnané platy, odměny a „zlaté padáky“, které si tito lidé vyplácí. Pro mnoho akcionářů je tak pojem top manažer synonymem pro hrabivost.
Zvláště zarážející je skutečnost, že ačkoli zisky velkých amerických i evropských společností vykazují spíše klesající nebo stagnující tendenci, platy předních představitelů neustále rostou – oproti roku 1990 stouply o 6 %. Odboráři v USA i v Evropě volají po větší kontrole ze strany vlády, autor článku se však domnívá, že v tomto případě by se jednalo o vyhánění čerta ďáblem.
Až dosud se přeplácení manažerů dařilo zejména z toho důvodu, že zde chyběla angažovanost akcionářů. Pokud budou mít tito lidé možnost vyjadřovat se k finančním otázkám ve firmě (například hlasovat o rozdělení prostředků), dá se očekávat, že se celá věc nakonec vyřeší sama. Akcionáři si mohou také ustanovit nezávislé ředitele, kteří by měli nad top manažery kontrolu.
Article source The Economist - The Economist online edition