Neustálá změna kolem nás a bezpočet možností znamená, že se přirozeně více odkazujeme k závěrům odborníků, namísto toho, abychom se zaměřili na to, na čem skutečně záleží. Velmi dobře tento jev popisuje kniha Think for Yourself, od lektora univerity v Harvardu, Vikrama Mansharamaniho. Ve své knize varuje, že outsourcingem myšlení záměrně necháváme druhé převzít kontrolu nad naším zorným polem. Dle jeho slov bychom naopak měli v ideálním případě sami rozšiřovat své povědomí o dalších proměnných, které mohou stát za zvážení. Utvářet si tak své vlastní kritické myšlení.
Když se omezujeme počtem informačních zdrojů, omezujeme tím i naše možnosti. Filtrujeme informace a tím i spolehlivost našich rozhodnutí. Pokud naše rozhodovací rámce stanovují ostatní, otevíráme se podle knihy zbytečným rizikům, promarněným příležitostem a nepodloženému strachu a perspektivám. Každý odborník se totiž zaměřuje na svou specializaci a může tak snadno ztrácet širší perspektivu, která má významný vliv na danou problematiku. Je proto klíčové udržet si odstup.
Naše zaměření nás může mást
Zaměření naší pozornosti (fokus) je proces filtrování a ignorování určitých informací. Zvyšuje jistotu a přesvědčení a potlačuje pouhé úsudky.
Tzv. Peterův princip se v zásadě točí kolem naší pozornosti. V praxi se jedná o zásadu, podle níž jsou zaměstnanci povyšování na základě dosavadního výkonu a zásluh. Paradoxně ale neexistuje žádný vztah mezi kvalitou výkonu zaměstnance na nižší pozici a jeho schopností plnit často naprosto odlišné požadavky spjaté s manažerskou funkcí.
Jde o to, jak se manažeři příliš soustředí na to, jak si člověk vede ve svém současném zaměstnání – je to pro ně prostředek k vyhodnocení potenciálu pro další zaměstnání. Ale nedává to smysl. Kritéria hodnocení by měla být založena na budoucích rolích. Může to znamenat, že někteří lidé, kteří si ve své současné pozici vedou špatně, mohou při povýšení excelovat.
Intenzivním soustředěním na jeden faktor často přehlížíme důsledky našich akcí, které by mohly vytvořit právě ten problém, kterému se snažíme vyhnout. Je potřeba udělat krok zpět a podívat se na celý systém než jen na jeho části.
Ačkoliv jsme všichni do určité míry závislí na ostatních, tato závislost se nemusí promítnout do naší slepé poslušnosti. Když se obracíme na ty, kteří mohou pomoci, musíme si být vědomi jejich omezení a ocenit také další perspektivy.
Musíme si dát čas na shromáždění dalších perspektiv – na triangulaci jedinečných pohledů. Každá perspektiva je ze své podstaty neúplná. Každá má omezení. Dohromady nám dávají rozšířený kontext myšlení. A hlavně v nejistých dobách je zásadní mít širší kontext z vlastní perspektivy.
Odborníci patří mezi nejméně úspěšné prediktory v dobách obrovské nejistoty. Často si myslí, že vědí víc než ve skutečnosti, proto vyzařují pocit důvěryhodnosti, kterou však nemohou zaručit. Odborníci jsou naopak dobrými navigátory tam, kde existuje jasný vztah příčiny a následku.
Závěrem se hodí jedno Mansharamaniho doporučení z knihy. Je potřeba přijít s novým způsobem, jak zapojit odborníky do našeho přemýšlení a vnímání reality. Nejprve však musíme opustit svou hlubokou oddanost jejich tvrzením a znovu se zaměřit na širší úhel pohledu. Budoucnost patří těm, kteří budou myslet sami za sebe.
-bb-