Spisovatel Joseph Heller představil ve své slavné knize Hlava 22 klasický případ ironické kontradikce – pilot, který chce létat v bojových misích musí být blázen, a tudíž by neměl mít povolení létat, zatímco pilot, který v bojových misích létat nechce, je dostatečně psychicky zdráv na to, aby se jich účastnil. Podobné vzájemně se vylučující případy nalezneme i v oblasti personálního řízení. Organizace mohu například rozvíjet své vůdce pouze v prostředí, které rozvoj podporuje. Jestliže takové prostředí nemají, musí změnit svou kulturu, aby je vytvořili. Nemohou však měnit svou kulturu bez dobrých vůdců.
Obdobná situace nastala v roce 2001 s příchodem generála Rosse Thompsona jakožto nového velitele tankové jednotky TACOM americké armády. Tato jednotka má 14 000 mužů a 78 základen na celém světě, takže se vyrovná středně velké mezinárodní korporaci. Generál Thompson v ní začal budovat kulturu rozvoje nových vůdců na základě svého přesvědčení, že „úkolem vůdce je školit své nástupce a přitom ze sebe nedělat zdroj veškerého vědění.“ Skuteční vůdcové jsou podle něho lidé se širokým polem působnosti. Staví proto na taktice poskytování více odpovědnosti méně výkonným jedincům.
Vůdcové by podle generála Thompsona neměli být řešiteli problémů. Měli by pouze usnadňovat rozhodování a konečná řešení nechat na svých lidech. Tímto způsobem se rozvíjí sebedůvěra podřízených a zvyšuje jejich schopnost podávat stále lepší výkony. Důležité je také, aby vůdce ve všem, co říká a dělá, vyjadřoval svou vizi a filozofii vedení. Pokud vyzývá k riskování, měl by ho být sám schopen a neměl by se vyhýbat ani konstruktivní kritice.
-kk-