Prvním z nich volba vhodného způsobu uzavření kontraktů – ty mohou být například dojednány dle zákonů příslušného státu, ale jsou uplatňovány globálně. To vyžaduje vysoký stupeň mezinárodní koordinace. Jinou možností je současné uzavření smluv v různých zemích, a nebo vypracování klíčového znění smlouvy v mateřské zemi a její následné lokální přizpůsobení. Je také nutno vyřešit problematiku právních systémů – každá země má svůj vlastní, který vymezuje konkrétní zákony a způsoby řešení sporů. Mezinárodní arbitráž může být při velkých mezinárodních transakcích do jisté míry výhodná – umožňuje totiž vyhnout se potenciální podjatosti soudů v jednotlivých zemích.
Další otázky se týkají ochrany informací a soukromých svobod - v zemích EU je například omezen přesun osobních dat do nečlenských států. K ochraně práv zaměstnanců má každá země své specifické zákony – i tomu je tedy třeba věnovat pozornost stejně jako problematice duševního a intelektuálního vlastnictví. Rovněž potřebuje-li třetí strana využívat prostředky či služby zadavatele (například pronájem prostor), je nutno vyřešit vše tak, aby nedocházelo ke konfliktům s místními právními normami. Významnou roli hraje také pečlivé plánování v oblasti daňové legislativy a podmínek ukončení spolupráce