Je inflace škodlivá? Nebo naopak, je inflace něčemu prospěšná? Je pravda někde „mezi”? A pokud ano, jaká je ta „správná” míra inflace?
Pokud si troufnu odhadnout, řekl bych, že většinový názor by se dal shrnout asi takto: „Inflace je sama o sobě něco špatného. Pokud by se inflace vymkla kontrole, mohla by dokonce zruinovat a ožebračit většinu obyvatel naší země. Na druhou stranu, mírná inflace ničemu nemůže uškodit, ba naopak, je potřebná pro zdraví naší ekonomiky. Jediné naše štěstí proto je, že se můžeme spolehnout na naši centrální banku, která má onu potřebnou moc inflaci regulovat a udržet na správné hodnotě.”
Účelem tohoto článku není zabíhat do technických detailů, jakým způsobem je míra inflace vlastně pravidelně určována a jakým procesem národní banka vlastně zvýšení nebo snížení inflace docílí. Cílem je objasnit základní principy a teorii inflace, která nám pomůže porozumět a odvodit její následky.
Zde je nutné ještě zdůraznit jednu velmi důležitou věc. Je třeba říci, že silná a smysluplná teorie obecně musí být porozuměna dříve, než začneme hodnotit a interpretovat faktická data. Ekonomika dokonce i tak malého státu, jako je ČR, je stále subjektem mnoha různých vlivů, působících ve stejný okamžik. Není možné, tak jako například ve fyzice a jiných přírodních vědách, zcela odizolovat všechny ostatní, v danou chvíli nesledované, jevy a jednou provždy potvrdit nebo naopak vyvrátit určitou domněnku. Toto nás však nesmí dovést k závěru, že neexistuje ta správná teorie. Naopak, o to větší úsilí musí být vynaloženo k vyvinutí a nalezení teorií, které pak musí být dále podrobeny testům konsistenčnosti a studiu ekonomů. Jinými slovy, silná teorie v ekonomických a dalších sociálních vědách je ještě mnohem důležitější než v přírodních vědách právě proto, že jevy v ekonomii a jiných sociálních vědách podléhají mnoha vlivům, které nejsme schopni izolovat.
Správnost teorie musí poté být testována její konsistenčností při aplikaci mnoha různých pohledů na daný problém. Například bez znalosti současných statistických dat stavu naší ekonomiky je jasné, že ekonomové budou rozdělení na dva hlavní tábory co se týče interpretace následků intervence ČNB z minulého roku (zvýšení míry inflace). Zjednodušeně, jedna skupina zhodnotí krok ČNB jako krok správným směrem, druhá jako krok špatným směrem. Například, řekněme, že první skupina prohlásí, že díky intervenci ČNB se snížila nezaměstnanost. Druhá skupina může prohlásit, že navzdory intervenci ČNB se nezaměstnanost ve skutečnosti zvýšila v porovnání se stejným obdobím v jiném roce a navíc došlo ke zvýšení cen. Kde je pravda a jaké konkrétní ekonomické jevy můžeme přiřadit změně jedné konstanty v rovnici z mnoha proměnnými?
(Příklad: Není možné, tak jako v přírodních vědách, jakkoli nasimulovat nebo laboratorně otestovat ekonomické a jiné sociální jevy, neboť tyto podléhají nekonečně mnoha proměnným a jsou předmětem neustále se měnícího prostředí a preferencí lidí.) Bez smysluplné a správné teorie je možné stejné ekonomické (a podobně i historické) události a jevy interpretovat i zcela opačnými, vzájemně se vylučujícími, závěry. Správnost čí nesprávnost teorie musí být posuzována studiem na sebe navazujících logických kroků a dedukcí použitých při odvození dané teorie.
Vraťme se k tomu, co to vlastně inflace je. Inflace popisuje proces, kterým měna ztrácí svou hodnotu na trhu a snižuje se její kupní síla. Peníze se na trhu chovají stejným způsobem jako ostatní komodity. Při změně množství peněz na trhu dojde také ke změně „ceny” peněz podle toho, jestli se jejich dostupné množství zvýší nebo sníží. U peněz ovšem nemluvíme o jejich „ceně”, ale jejich kupní síle - množství věcí, které je měnová jednotka v určitý okamžik schopna „koupit”. To vše platí za předpokladu, že celkové množství výrobků a služeb, za které můžeme peníze směnit (množství výrobků a služeb, mezi které můžeme celkové množství peněz „rozdělit”) zůstane v dané sledované období konstantní. Míra inflace tedy říká, jak peníze za dané sledované období ztrácí svou „cenu”, neboli kupní sílu díky tomu, že došlo ke zvýšení celkového množství peněz v oběhu.
K inflaci tedy dojde, pokud se zvýší celkové množství peněz ve vlastnictví všech lidí, institucí, firem atd., které se podílí na všech transakcích na trhu za předpokladu, že ostatní věci zůstanou na stejné úrovni, konkrétně množství všech výrobků a služeb, které si za tyto peníze mohou lidé koupit. Opačný proces nazýváme deflací, neboli snížení celkového množství peněz ve vlastnictví všech aktérů na trhu. Pro ještě lepší porozumění těchto procesů dále poznamenejme, že k inflaci nebo deflaci může na volném trhu dojít také bez ohledu na celkové dostupné množství peněz na trhu za sledované období. Jakým způsobem? Změnami v množství zboží a služeb dostupných na trhu. Dojde-li ke zvýšení produkce, bude následovat deflace - stále stejné množství peněz musí nyní být schopno “koupit” zvýšené množství produktů a služeb na trhu.
Jinými slovy, dojde ke zvýšení kupní síly peněz. K opačnému jevu dojde při celkovém snížení množství zboží a služeb na trhu při konstantním množství peněz - inflace. Jelikož, především za poslední dvě desetiletí, docházelo soustavně ke zvyšování množství zboží na trhu, je jasné, že jediným možným vysvětlením toho, že se naše měna pohybuje v inflaci, je, že muselo dojít ke zvýšení množství peněz na trhu, nikoliv ke snížení množství zboží na trhu. Proto se v následující diskuzi už budeme věnovat pouze příčinám a následkům inflace způsobené změnou v množství peněz.
Například, představme si, že zázrakem ráno po probuzení všichni zjistíme, že máme v peněženkách o pět tisíc korun navíc. Zároveň si uvědomme, že množství všech výrobků a služeb, které si můžeme koupit a které jsou k dispozici na trhu, se přes noc nezmění. K čemu tato skutečnost na našem imaginárním trhu povede co se týče ceny zboží a služeb? Ve chvíli, kdy všichni začneme radostně utrácet naše nové peníze, při konstantní nabídce zboží a služeb na trhu, dojde ke zvýšení cen a ustavení nové rovnováhy mezi „cenou”, neboli kupní silou, peněz a cenou ostatních komodit (zboží a služeb). Jinými slovy a zjednodušeně řečeno, za každou korunu si nyní koupím méně, to znamená, že došlo ke snížení kupní síly peněz. Pro ještě názornější popis situace: Všechny „nové” peníze se „rozdělí” mezi stále stejné množství zboží a služeb na trhu. Je zcela zřejmé, že pokud rozdělíme vyšší množství peněz mezi stejné množství zboží a služeb, musí dojít ke zvýšení cen zboží a služeb. Z této skutečnosti vyplývají dvě zásadní věci.
Zaprvé, hodnota peněz, neboli „kupní síla” peněz podléhá stejným zákonitostem jako hodnota jakýchkoliv jiných komodit na trhu. Při zvýšení množství chleba na trhu při stejné poptávce dojde ke snížení ceny chleba. Pokud zopakujeme to, co už bylo řečeno výše, u komodity jménem peníze pouze nemluvíme o „ceně” peněz, ale o kupní síle peněz. Analogicky s chlebem, více peněz na trhu (při konstantním množství zboží a služeb k dostání za tyto peníze) bude znamenat znehodnocení „kupní síly” peněz (odpovídá padající ceně chleba při zvýšení jeho dostupného množství). Jinými slovy, za stejné množství peněz jako před zvýšením množství peněz v oběhu (před inflací) je nyní možno koupit v poměru méně výrobků a služeb, protože došlo ke zvýšení cen.
Druhým, a ještě důležitějším, důsledkem zvýšení množství peněz na trhu je fakt, že mé bohatství a bohatství všech ostatních ve společnosti se nemění. Porozumění předcházející větě je naprosto zásadní pro pochopení, v čem tkví, v důsledku i katastrofální, následky inflace způsobené státem a centrální bankou. Já mám sice v kapse o pět tisíc korun více, ale mé bohatství a bohatství ve společnosti se nemění, protože „vytištěním” nových peněz nedojde zázrakem k výrobě většího množství zboží a služeb, nýbrž pouze ke zvýšení cen současného množství zboží a služeb.
Řekli jsme, že „cena” (kupní síla) peněz na trhu podléhá stejným základním zákonitostem jako cena ostatních komodit. Zde je však třeba zdůraznit jednu zásadní výjimku. Obecně při zvýšení množství určité komodity na trhu se zvyšuje bohatství ve společnosti - je k dispozici více zboží - díky čemuž dochází ke snížení cen a tím ke zvýšení životní úrovně obyvatel (za stejné množství peněz si mohu koupit více věcí). Jinými slovy, zvýšení produkce chleba na volném trhu s sebou nese sociální benefit pro celou společnost ve formě snížení cen. To ovšem neplatí pro komoditu jménem peníze (v tomto významu rozumějme peníze jakožto papírové bankovky). Samotné celkové zvýšení množství peněz ve společnosti s sebou nenese žádný sociální benefit a žádné zvýšení životní úrovně. Dojde pouze ke zvýšení cen (při konstantní produkci) a životní úroveň - množství věcí, které si mohu koupit - zůstává stejná. Přidáním nových peněz do oběhu se zázrakem nepostaví nové továrny a nevytěží nové nerostné suroviny, ani se nezvýší produktivita výroby. Při stejné úrovni produkce výrobků a služeb se zvýšené množství peněz pouze „rozdělí” mezi množství produktů a služeb, které už na trhu existují. Mám více peněz, ale koupím si stejné množství věcí jako předtím, jelikož došlo ke zvýšení cen.
V tuto chvíli bychom mohli uzavřít naši diskuzi a konstatovat, že celkové, jednorázové zvýšení celkového množství peněz ve společnosti nám sice nijak neprospěje, ale zároveň ani neuškodí. Takto tomu bohužel ve skutečnosti není.
Ve skutečnosti musí k přílivu nových peněz do ekonomiky dojít prostřednictvím konkrétních institucí - centrální banky a bankovního systému - ve formě půjček firmám skrz bankovní systém a také
prostřednictvím dalších nástrojů centrální banky, kterými se zde nebudeme zabývat. Tyto peníze se postupně dostanou ve formě platů až ke koncovému spotřebiteli. Důležitou věcí k pochopení neblahých účinků inflace v tuto chvíli je, že nové peníze se nedostanou ke všem ve stejnou chvíli. Ti, kteří dostanou nové peníze jako první a stihnou je utratit dříve, než dojde k růstu cen, si přilepší (nakoupí za staré, nižší ceny). Pro ty, ke kterým se zvýšený příjem dostane v době, kdy právě dochází k růstu cen, budou na tom zhruba stejně (i když si můžou sami chybně myslet, že mají více peněz a jsou „bohatší”, ale nedojede jim, že došlo k růstu cen). Nejvíce ovšem na důsledky inflace doplatí lidé, ke kterým se nové peníze dostanou pozdě a museli už nakupovat za vyšší ceny. K těmto lidem patří víceméně všichni na fixních příjmech.
Do skupiny, která na inflaci bude profitovat, patří banky a pod různými záminkami státem privilegované firmy nebo celá průmyslová odvětví. Jedním z klasických argumentů pro zvýšení míry inflace je argument typu „česká ekonomika je převážně exportní ekonomika, a pokud zvýšením inflace pomůžeme exportérům, tak automaticky pomáháme všem”. Při důslednějším studiu skutečných důsledků zjistíme, že to není pravda. A kdybychom přece jen velkoryse uznali, že určitá část populace si polepší (ve skutečnosti tomu tak není), proč by si jakákoli skupina měla polepšit na úkor nějaké jiné skupiny z libovůle bankovního úředníka? Jinými slovy, na jakém morálním základě může někdo „shora” rozhodovat, komu se má poskytnout „pomoc“ a komu ne, i kdyby byly ve hře ty nejlepší a nejčistší záměry? (Pozn.: Autor zde neočekává, že čtenář okamžitě vezme tento argument za svůj, neboť jsme všichni po celý život učeni, že mít „právo a autoritu rozhodovat” se automaticky rovná schopnosti správně a morálně rozhodovat.)
V tuto chvíli zůstaneme pouze u tohoto morální argumentu, ačkoliv je zde mnoho čistě ekonomických argumentů odkrývajících nesmyslnost této inflační politiky. Navíc je třeba si uvědomit, že na inflaci vždy nejvíce, a někteří i fatálně, doplatí ti ekonomicky nejslabší. Tito lidé jsou v lepším případě na fixním příjmu, v horším případě jen na svých úsporách a jsou státní inflační politikou soustavně ožebračováni. Jejich peníze stále ztrácí hodnotu, a jelikož v danou chvíli nepatří do určité státem privilegované skupiny, nové peníze se k nim dostanou pozdě nebo vůbec. U většiny lidí na fixním příjmu dojde ke snížení jejich životní úrovně a zvýšení jejich závislosti na státu. Tito lidé jsou donuceni v některých případech dojít tak daleko, že jim nezbude nic jiného než pokorně žádat jejich všemocný a dobrotivý stát o zvýšení všemožných dávek, v závislosti na tom, do které skupiny obyvatel momentálně patří.
Bohužel, tito lidé zřídka vědí, kdo jejich snížení životní úrovně skutečně způsobil. Namísto určení toho správného viníka, státu, se různé skupiny lidí začnou navzájem obviňovat s jinými skupinami lidí, rovněž soupeřícími o co největší podíl peněz ze státní pokladny. Situace je nyní perfektně připravena k tomu, aby zasáhl všemocný a dobrotivý stát a připsal si pozitivní body. Přidat těm nejrozzlobenějším, aby se uklidnili, a slíbit těm ostatním, že příště se dostane i na ně. Kruh se uzavřel, vzájemná nenávist mezi různými skupinami společnosti může bobtnat dál, ale ten pravý viník vyvázl téměř bez úhony a přitom sám sebe obohatil.
Pojďme se vrátit ještě o krok zpět a bez ohledu na to, kterým konkrétním skupinám obyvatel inflace „pomůže” nebo „uškodí”, položme si tuto otázku: Proč by měl být kdokoli, bez ohledu na proporcionální zastoupení skupiny, do které patří ve společnosti, ožebračen anebo naopak obohacen bez jakéhokoliv vlastního přičinění a pouze z libovůle někoho jiného? A i kdyby byl bezdůvodně a bez vlastního přičinění inflační politikou ožebračen jen jeden jediný člověk (ve skutečnosti jde o většinu obyvatel a z dlouhodobého hlediska o celou společnost), na jakém morálním základě můžeme tuto skutečnost obhájit?
Státní inflační politika realizována různými nástroji centrální banky je ve skutečnosti přerozdělení bohatství. Dochází k převodu bohatství od „pozdních příjemců” k „prvním příjemcům”. Je to druh zdanění obyvatelstva tou nejzákeřnější cestou, neboť obyčejný člověk skutečné příčiny inflace nerozpozná, nebo, místo určení pravého viníka, obviní jinou skupinu obyvatel. Ve skutečnosti by se ke stejnému přerozdělení bohatství, ke kterému dochází vlivem inflace, dalo dojít i jednoduchým zdaněním „pozdních příjemců” ve prospěch „prvních příjemců”. V tomto případě by ale vzniklo nebezpečí, že bude odhalen parazit a skutečný zdroj nespravedlnosti.
Na závěr dodejme, že za všechny neblahé a nespravedlivé (pokud použijeme velmi mírná slova) důsledky inflace je zodpovědná státem řízená centrální banka. Argumenty typu „je třeba podpořit utrácení ve společnosti jako nástroj k oživení ekonomiky” (rozumějme zvýšit tempo znehodnocování měny - zvýšit míru inflace - a tak donutit spotřebitele více utrácet a méně šetřit) jsou jak ekonomicky, tak morálně nesmyslné a zrůdné. Ještě větší údiv vzbuzují názory některých ekonomů typu: „Já si osobně nejsem jist, zda centrální bankou zvýšená míra inflace je krok správným směrem, ale to nejhorší, co se může stát je, že se nic nezmění, jinými slovy, zkusme to a uvidíme.” Tyto výroky ve světle výše uvedených zákeřných důsledků inflace nezasluhují dalších komentářů. Často rovněž slýcháváme onu zlověstně znějící frázi „deflační past” a jak se za každou cenu musíme tomuto jevu vyhnout. Deflace je naprosto přirozeným jevem na volném trhu, ke kterému dojde díky zvýšené produktivitě výroby a tím většímu množství zboží k mání a tím ke snížení cen a tím ke zvýšení životní úrovně.
Deflace je ve skutečnosti snižování cen zboží a služeb díky pokrokům v technologiích výroby, produktivitě a akumulaci kapitálu. Proč by naše společnost neměla těchto pokroků využít a dopřát tak ještě většímu množství lidí možnost zvýšit jejich životní úroveň? (Tento jev můžeme i přes státní inflační politiku sledovat například na ceně počítačů, které by byly, nebýt státní inflační politiky, ještě dostupnější pro ještě více lidí než dnes, a to právě díky pokrokům v technologiích a snížení cen surovin potřebných k jejich výrobě - přesný opak toho, čeho se ekonomové „deflační pasti” tak hrozí). Někteří lidé si mylně myslí, že deflace povede ke zpomalení ekonomiky a zvýšené nezaměstnanosti. Zásadní chyba zde tkví v předpokladu, že při deflaci bude docházet jen ke snižování cen spotřebního zboží bez korespondujícího snižování cen faktorů produkce (nákladů). Tento předpoklad je mylný, pokud pro tuto chvíli ignorujeme fakt, že stát v tomto případě budě dělat ve formě minimálních mezd a dalších regulací vše proto, aby, bez nadsázky, cestu společnosti k většímu blahobytu nějak znepříjemnil.
Dalším známým argumentem ve prospěch inflace je tvrzení, že pro správné fungování ekonomiky je třeba udržovat konstantní „cenovou hladinu” (tzn. udržování cen na zhruba stejné úrovni). Neexistuje to správné množství peněz ve společnosti. Každé množství peněz je stejně správné, pokud je určeno požadavky volného trhu. Jakákoliv státní intervence v tomto smyslu nejenže je nemorální a nespravedlivá, jak jsme ukázali výše, ale nemá ani žádné ekonomické opodstatnění a pouze zamezuje společnosti, aby plně využila pokroků v technologiích a produktivitě výroby. „Udržování cenové hladiny” rovněž snižuje sociální mobilitu jednotlivců ve společnosti, protože lidé na fixních příjmech jsou soustavně ožebračováni, a na druhou stranu těm, kteří už majetek nabyli, tento stále uměle stoupá na ceně ve smyslu množství peněz, které jsou k získání tohoto majetku potřeba.