Možná se to na první pohled nezdá, prezentování před publikem přítomným na místě a on-line prezentace jsou v řadě aspektů velmi odlišné disciplíny. Nedá se říct, že by jedno z nich bylo jednodušší nebo složitější – spíš každá podoba vyhovuje někomu jinému, každá má svá pozitiva i negativa. V čem tedy spočívají hlavní rozdíly mezi on-line a off-line prezentací?
Udržení pozornosti
Zatímco při živé prezentaci dobrý řečník publikum zaujme a strhne, lidé mu visí na rtech a dýchají s ním, udržení pozornosti v rámci on-line komunikace je mnohem složitější. Lidé se vydrží věnovat tématu s plnou pozorností přibližně 5 minut, a potom mají tendenci začít dělat něco jiného – hlídat příchozí maily, bloumat po internetu, aj.
„Výhodou živé prezentace je fakt, že máte plnou pozornost svého publika. Využijte toho, vystavte prezentaci na příběhu, měňte tempo i výraz, vezměte do hry dotazy publika. Dejte ale pozor, abyste uhlídali čas i linku prezentace. To je zase snazší v on-line komunikaci,“ říká Jan Dvořák, výkonný ředitel Počítačové školy GOPAS.
Obsah a jeho zpracování
Živá prezentace dává možnost obejít se z velké části bez techniky, pokud umíte prezentaci postavit na svém silném projevu a myšlence. Ale i tak je třeba vytvořit si scénář prezentace, gradovat ji logicky od vysvětlení východiska po návrh řešení. On-line prezentace vyžaduje větší zestručnění, je třeba jít rovnou k problému, nedává tolik možností aktivně zapojit posluchače. Na druhou stranu nabízí větší možnosti pro jednoduché sdílení informací a jejich uchovávání.
„Jednou z výhod on-line schůzek je u moderních videokonferenčních řešení možnost jednoduše je archivovat a k projednávanému obsahu se kdykoliv vrátit. Podklady je možné díky cloudu jednoduše sdílet, není třeba je složitě ukládat a posílat,“ říká Michal Černý ze společnosti Audiopro a dodává: „U živých prezentací je proto potřeba věnovat velkou pozornost tomu, co si jejich účastníci odnesou. Je například vhodné je po akci obeslat nejen souborem s prezentací, ale například i přehledem relevantních zdrojů nebo odkazů k dané problematice.“
Zapojení publika, využití dotazů
V jednom se oba způsoby prezentování neliší – je nutné zapojit posluchače do hry, nikoli přednášet nebo vysílat, ale komunikovat. Zatímco v on-line podobě je třeba dobře zvážit, jak naložit s možností pokládat dotazy v průběhu prezentace, aby se nerozdrobila a neposunula k řešení marginálních problémů, u živé prezentace je interakce jednodušší a zkušení mluvčí ji umějí obratně využívat, například ve chvíli, kdy pozornost posluchačů opadá.
Cílené pokládání dotazů je silnou zbraní, která v on-line podobě tolik nefunguje, zejména u prezentací a schůzek s velkým počtem účastníků. Je sice dobré proto, aby moderátor schůzky ověřil pozornost jednotlivých lidí, ale v živém kontaktu je dopad této techniky výrazně vyšší. Při živých prezentacích je tak žádoucí nezapomínat na tento prvek pro oživení, ale také získávání zpětné vazby na probírané téma.
Řeč těla
Zatímco při on-line prezentaci je třeba uhlídat oční kontakt a dávat pozor na to, abyste nekoukali jinam než do kamery, při živé prezentaci je ve hře více faktorů. Jestliže nechcete posluchače svým projevem rozčilovat, musí být v souladu to, co říkáte, a jak u toho stojíte, jak se tváříte, jakou gestikulací řeč doplňujete. Je třeba hlídat pohybové stereotypy, vystupovat klidně, ale i dynamicky. Velkou většinu informací totiž vnímáme podprahově – náš mozek zpracuje řádově desítku milionů informací za sekundu, vědomě zpracovává jen asi 40 z nich. A právě tyto nevědomé vjemy rozhodují o tom, nakolik řečníkovi věříte a budete ho vnímat.
„Mimoverbální projevy jsou dvojsečná zbraň. Při živém kontaktu pomohou získat sympatie, povzbudit pozornost posluchačů, pokud s nimi umíte zacházet. Na druhou stranu nevýrazný projev řečníka v on-line podobě tolik nediskredituje, pokud nabídne zajímavě technicky a dobře věcně zpracované téma. Proto on-line forma prezentace mnoha lidem, kteří nevěří svému projevu nebo jsou uzavření, vyhovuje mnohem lépe. Živé prezentování lze ale natrénovat, jen to vyžaduje dlouhodobější úsilí a ideálně i někoho, kdo umí podat kvalifikovanou zpětnou vazbu,“ uzavírá Jan Dvořák.