V případě integrovaných úkolů je lepší, když máte jen jediného dodavatele – pokud, že se vám podaří dobře sladit nastavené ukazatele výkonnosti dodavatele s výnosy, které získáváte. Integrované úkoly jsou totiž zpravidla závislé i na jiných vstupech, takže ne pouze na úsilí jediného dodavatele. Například zde hraje roli zapojení a vstupy od klienta. A když byste měli dodavatelů více, budou se svými vstupy přicházet všichni.
Pokud odměna pro dodavatele závisí na výkonu, který je však výsledkem společné práce, může se dodavatel snadno snažit stát černým pasažérem a nevykládat tolik úsilí jako ostatní. A právě toto riziko minimalizujete, když za daný úkol bude odpovědný pouze jeden dodavatel. Pak jsou šance na to, že se bude jen vézt na práci ostatních, velice nízké, říká článek na webu obchodní školy INSEAD.
Existuje však ještě jeden problém – a to nedostatečné zohlednění výkonu ve struktuře odměn pro dodavatele. To může opět vést ke špatnému posuzování dodaných výsledků. Zde přichází v úvahu individuální okolnosti a charakteristiky společností. Tak například velké společnosti z žebříčku Fortune 500 pravděpodobně nedokáží podrobně vysledovat výkony v žádném ze svých velkých projektů, a proto u nich může být použití několika dodavatelů jako výchozí volby opodstatněné.
Takže samostatného nebo více dodavatelů?
Zdá se, že více dodavatelů pro své projekty preferují zejména banky a výrobní společnosti. Chcete-li, aby jediný dodavatel podal lepší výkon než více dodavatelů, je nutné, abyste při hodnocení výkonu, kterého dodavatel dosáhl, vždy přihlíželi k tomu, jaké výnosy díky tomu získala vaše organizace.
Když povaha projektu vyloženě nesouvisí s jádrem byznysu a vaší hlavní činností, může to být těžké. Technologické společnosti to v tomto mají jednodušší, své výnosy jako výsledek projektů vidí jasněji. A proto mají dobré důvody k tomu, aby zvážily spíše jediného dodavatele, a minimalizovaly tak ono riziko, že se některý z více dodavatelů bude jen vézt a neodvede pořádnou práci.
-jk-