Malajský podnikatel Tony Fernandes založil v roce 2001 společnost AirAsia, prvního levného leteckého dopravce v Asii. Brzy svůj podnik rozšířil, když spojil svou společnost s indonéskými a thajskými aerolinkami. Tonymu Fernandesovi je nyní 42 let, v roce 1987 absolvoval studium finančnictví na University of London. Po studiích se vrátil do Malajsie, kde působil jako ředitel Warner Music Malaysia a později viceprezident pro operace společnosti Warner v jihovýchodní Asii.
Tento muž, jeden z nejotevřenějších malajských obchodních vůdců, hovořil s reportérem magazínu Career Journal Asia nejen o tom, jak se řídí aerolinky, ale také o svém přesvědčení, že je třeba změnit tradiční hierarchickou asijskou firemní kulturu.
Při vzpomínce na svou první brigádu v pozici číšníka upozorňuje Fernandes na to, jak důležité je uvědomit si týmovou podstatu práce. Když pak pracoval jako účetní, uvědomil si zase monotónnost práce, která není dobrá. Člověk by podle něho měl volit takovou práci, která jej bude bavit a naplňovat, aby mohl vytvářet nějaké hodnoty.
Nejlepší radu dal pak Fernandesovi až bývalý výkonný ředitel Warner Music International Stephen Shrimpton. Bylo to v době, kdy měl mladý Frenandes velké ambice, které chtěl ihned naplnit. Shrimpton mu ukázal, že není třeba spěchat, že jde o rozvoj osobnosti každého člověka a teprve, až si bude jistý svou připraveností, může učinit další krok v kariéře.
Kulturu řízení v asijských podnicích popisuje Fernandes jako striktně vedenou shora dolů. Ve srovnání se západním stylem je podle něho méně kreativní a jen málo lidí se odvažuje mluvit. Hovoří o menší svobodě slova, která ovlivňuje asijský obchodní svět. Když se někdo bojí mluvit, ostatní se nedozvědí jeho názor, i když je naprosto správný.
Fernandes učí své lidi především přemýšlet a mluvit, vyjadřovat vlastní myšlenky, souhlas i nesouhlas. Nechce, aby mu čtyři tisíce jeho zaměstnanců jen pokorně říkaly: „Ano, pane.“ Je přesvědčen, že nejvyšší vedení vždy nemá a nemůže mít všechny odpovědi. Komunikační překážky zaměstnanců překonávají například tím, že nemají uzavřené kanceláře a nenosí formální obleky. Mezi sebou si říkají křestními jmény. Manažeři chodí neustále mezi zaměstnanci a přirozeně s nimi komunikují.
Jednou měsíčně pomáhá sám Fernandes zřízencům se zavazadly, pomáhá v kabině letadel nebo na recepci. Chce se tak dostat blíže svým lidem a každodennímu provozu. Založil také pilotní školu pro své zaměstnance. O rozvoji lidského kapitálu podle něho není třeba jen mluvit, ale uvést ho do praxe.
-kk-