Prozradit nebo neprozradit?

V případech jako Enron, Tyco nebo Worldcom není pochyb, že manažeři překročili přípustné hranice etického chování. Ale co v situacích, kde rozdíl mezi tím, co je špatné a co je dobré, není černobílý? Jsou to ony případy, které vytváří těžké etické dilema. Představte si následující situaci, která se opravdu stala. Informační ředitel jedné výrobní společnosti narazil na účetní nesrovnalosti. Po dalším šetření zjistil, že pachatelem je prodejní viceprezident, třicetiletý veterán podniku, který je mezi kolegy velmi respektován. Ukázalo se, že tento viceprezident účetní knihy uhlazuje, překrucuje čtvrtletní prodejní čísla, minimalizuje nejvyšší a nejnižší body prodejních cyklů a tím udržuje zdání stability mezi svými zaměstnanci. Ve skutečnosti z těchto podvodů osobně nemá žádný zisk. Navíc pomohl našemu řediteli tím, že se systém prognózování poptávky zdál jasný jako křišťálová koule.

Když by informační ředitel podal o incidentu zprávu celému vedení podniku, viceprezident by pravděpodobně dostal výpověď a mělo by to zajisté následky. Kdyby neudělal nic a jeho obeznámenost s účetními podvody by byla odhalena později, určitě by byl vyhozen i on. Co tedy má dělat? Jde o etické dilema, pro které nejsou žádná pravidla řešení. Stephen Northcutt, autor knihy Příručka etiky IT, říká, že když se dostanete do etických šedých oblastí, měli byste hledat nejvyšší princip, pokusit se o nápravu jakékoli chyby se zřetelem k důsledkům. V našem případě pokládá otázku, zda se chyba může napravit, aniž by byl kdokoli vyhozen? Základním aspektem této otázky pak je uvážení stupně přestupku.
-ba-