Říká se tomu komparativní výhoda – i pokud by mikromanažer skutečně zvládal danou práci lépe než jeho podřízený, větší hodnotu firmě přinese na své pozici. Proto by měl dělat to, co má – řídit. Neměl by ztrácet čas prací, za kterou není odpovědný a pro kterou je tu jiný pracovník. Pro firmu je prostě efektivnější, když zkušený generální ředitel věnuje všechen svůj čas řízení firmy, a nebude prodávat výrobky nebo zpracovávat účetnictví. A to i v případě, kdyby to uměl stokrát lépe než pracovníci, kteří to mají na starosti.
2. Takové chování je drahé
A souvisí to se zásadou číslo 1. Tyto náklady obětované příležitosti jsou přítomny tehdy, když se zabýváme něčím, co není nejpřínosnější. Měli bychom svůj čas věnovat tomu, z čeho budeme mít větší užitek. Proto by top manažer neměl otevírat všechny své e-maily a ani by neměl odpovídat na všechny telefonáty. Pro firmu totiž bude výhodnější, když se o psaní a vyřizování telefonů, v nedůležitých případech, postará příslušný asistent.
3. Nevyjasněná odpovědnost
Mikromanažeři si obvykle přisvojují zásluhy na úspěších svých zaměstnanců, ale nepřijímají žádnou vinu za případný neúspěch. To je porušení manažerské zásady, podle které musí být oprávnění i odpovědnost v jedněch a těch samých rukách. Manažer může obojí delegovat, aby podřízený sám mohl zvolit cestu, jak se s úkolem vypořádat – pouze tehdy může být legitimně postižen v případě neúspěchu.