Zaměstnavatelé většinou nevědí, jak řešit problémy s tím, když začnou podřízení chodit pozdě po práce nebo nechodit vůbec. Od roku 1999 je totiž míra špatné docházky na vzestupu. Nejhorší je, že dva lidé ze tří, kteří vůbec nepřijdou do práce, nejsou ve skutečnosti nemocní.
Ve většině společností padá špatná docházka na bedra přímých nadřízených, protože oni jediní vědí přesně, kdo nepřišel, kdo se neomluvil, kdo chodí soustavně pozdě. Je ale pravdou, že většina z nich neprošla žádným školením ani tréninkem, jak se v takové situaci chovat.
Proto, aby byli v pohodě a schopní řešit problémy, které jim jejich role přináší, potřebují plnou podporu vedení. Všechny strany si musejí být vědomi, jakého cíle chce dosáhnout program nebo politika, který někdo navrhne.
Přímý nadřízený by tedy měl vytvořit návrh nebo program, který předloží vedení ale i ostatním oddělením. Jeho role v tomto případě však nebude jednoduchá. Aby bylo jeho jednání efektivní, musí:.
- Zajistit, že jsou si všichni zaměstnanci vědomi organizační politiky, a také toho, jak mohou být potrestáni, když ji poruší. .
- Musí být první, kdo kontaktuje zaměstnance, když nedorazí do práce..
- Měl by si vést detailní, přesné a aktuální záznamy o nepřítomnosti svých podřízených..
- Měl by provádět „výslechy“ po každém pozdním příchodu..
- Nebát se realizovat tresty.
Nejvíce efektivní jsou „výslechy“. Nadřízený je musí provádět vždy a s každým hříšníkem. Zaměstnanec si musí být vědom, že takový rozhovor není jen částí firemních procedur, ale kázeňský prohřešek..
-pk-