Největší chybou Barryho Moltze byla neschopnost rozhodovat o kritických řešeních technické infrastruktury. Ve své katalogové firmě měl rychle rozhodnout o tom, jak spravovat katalogy. Zvolil proto nenákladný systém od společnosti, jejíchž služeb již využíval v jiné oblasti. Brzy však přišel na to, že i po nesčetných úpravách není možné používat systém, který není přímo určen pro správu katalogů a přešel na systém jiný. Záhy po implementaci nového systému však společnost překročila jeho kapacity a bylo třeba celý proces začít znovu. Společnost tak ztratila téměř rok tím, že se zabývala systémy, které se nakonec nedaly používat.
Důsledky špatného rozhodnutí ředitele zbytečně zastavily rozvoj společnosti. Chyběly tansakční informace, nebylo možné správně automaticky sestavovat objednávky. Zaměstnancům tak přibylo mnoho práce navíc a hledalo se nové řešení. Konečný systém byl již vybrán na základě objektivních kritérií a konkrétních procesů. Po úspěšném zavedení pak společnost před zraky svých zaměstnanců spálila veškeré manuály od starých systémů, což se ukázalo být vhodné pro morálku.
S odstupem let se Barry Moltz na své špatné rozhodnutí dívá tak, že bylo z velké části nevyhnutelné. Není si jist, zda by v případě dostatečného času i finančních prostředků postupoval jinak. Celá událost jej změnila, ale podle svých vlastních slov zůstává vděčen za všechny své pády. Ta nejhorší selhání chápe jako největší majetek. Potvrdilo se mu to i v případě prodeje této společnosti, když se přechod na nový systém stal jedním z jejích nejhodnotnějších součástí.