Deprivace a její měření
Jednou z metod hodnocení životní úrovně domácností je zkoumání materiálních podmínek těchto domácností. Evropská unie k tomu používá indikátor míry materiální deprivace.
"Pojem deprivace všeobecně vyjadřuje pocit nedostatečného uspokojení potřeb domácnosti a jejích členů. V EU se měří pomocí míry materiální deprivace, která vychází z údajů z výběrového šetření Životní podmínky (EU-SILC). Spolu s mírou ohrožení příjmovou chudobou a podílem osob žijících v domácnostech s nízkou pracovní intenzitou tvoří souhrnný indikátor chudoby a sociálního vyloučení." [1]
Indikátor míry materiální deprivace je v současnosti definován jako podíl osob, který čelí nedostatku v nejméně 4 z 9 následujících položek, které si domácnost nemůže z finančních důvodů dovolit (to je nutné odlišit od toho, že tyto položky nechce):
1. Zaplatit neočekávaný výdaj ve výši několika tis. Kč (9 600 Kč v roce 2014).
2. Jíst maso, drůbež nebo ryby (nebo jejich vegetariánské náhražky) každý druhý den.
3. Dostatečně vytápět byt.
4. Zaplatit ročně všem členům domácnosti alespoň týdenní dovolenou mimo domov.
5. Mít pračku.
6. Vlastnit barevnou televizi.
7. Mít telefon.
8. Používat osobní automobil.
9. Hradit náklady spojené s bydlením – nájemné, splátky hypotéky, platby za energie (elektřinu, teplo, plyn a vodu) a splátky ostatních půjček, úvěrů nebo leasingu. [2]
V roce 2009 byl podíl materiálně deprivovaných v Evropské unii 17.1 % podle současného konceptu. V České republice byl tento podíl na úrovni 15.6 % roku 2009 a (dle předběžných výsledků) 16.6 % roku 2014. Jak je patrné z v pramenu přiložené tabulky (dedukuji, že údaje jsou pro ČR), tak většinou si lidé podle šetření dle EU-SILC nemohli dovolit v roce 2009 následující položky: alespoň (pro všechny členy domácnosti) týdenní dovolená (39.6 %), neočekávaný výdaj (37.9 %), jíst maso, drůbež nebo ryby každý druhý den (10.5 %) a osobní automobil (10.2 %). Naopak v případě pračky, barevné televize a telefonu byly hodnoty takřka nulové.
Citovaný článek pojednává také o navrhované změně uvedeného konceptu materiální deprivace, ale to nechť si čtenář už přečte v daném článku. My zde jen vypíchneme jednu větu: "První tři položky [telefon, barevná televize a pračka, pozn. autora] se nacházejí pouze v definici současného konceptu. Na základě analýz pracovní skupiny byly z nově navrženého konceptu vyřazeny. V ČR byl podíl osob, jejichž domácnosti si tyto položky nemohly dovolit, nižší než jedno procento, proto neměly na výslednou míru materiální deprivace téměř žádný vliv." A dále to, že v novém konceptu se mají objevovat třeba následující položky: kupovat nový nábytek a vyměnit jím opotřebovaný, nahrazovat obnošené oblečení za nové (nikoli secondhandové), pravidelně se účastnit volnočasových aktivit, posedět s přáteli či příbuznými u jídla či pití alespoň jednou za měsíc či počítač a připojení k internetu [3].
Deprivace jako nikdy nekončící příběh
Prvně je nutné uvést k takovému konceptu, že měří to, zda si lidé mohou dovolit něco, co tito lidé chtějí anebo by chtěli mít z daného seznamu. Tito lidé však toho jistě chtějí mnohem více. Stejně jako jiní lidé chtějí něco jiného. Třeba mít nové auto nebo vlastní domek či mít možnost kupovat dvakrát týdně mořské ryby anebo jednou za čtrnáct dní jet na výlet do Prahy. Použijeme-li tuto filozofii, tak jsou deprivovaní lidé mnohem více deprivováni, a ti co nejsou dle tohoto seznamu deprivováni, jsou deprivováni z jiných hledisek. Konečně člověk s deseti milion korun by se mohl cítit být také deprivován tím, že si nemůže koupit vilu ve Střešovicích, protože ta stojí zrovna 20 milionů korun. Čili to, že něco chci, samo o sobě není dostatečné k tomu, aby byl člověk považován za deprivovaného, chudého či sociálně vyloučeného. Každý něco chce a potřeby lidí jsou prakticky neomezené. Proto se muselo naplnit toto chtění nějakým arbitrárně daným seznamem potřeb, které se možná týkají větší části lidí. Proč však v takovém seznamu není třeba lednička, ovoce či maštěné brambory anebo možnost sexu alespoň jednou týdně, není možné objektivně vysvětlit. Daný seznam není totiž nějakým objektivním seznamem potřeb, ale je formulován subjektivně.
Podívejme se na to ještě jinak, já sám bych si mohl - kdybych chtěl - pořídit či zaplatit většinu z toho, co je v tomto seznamu uvedeno. Ale nemám doma barevnou ani černobílou televizi, nejím také docela často maso, drůbež nebo ryby (nebo jejich vegetariánské náhražky) každý druhý den, nepoužívám a ani nemám osobní automobil. Konečně nevlastním pračku, mám ji totiž jen pronajatou. Teoreticky vzato tedy žiji jako člověk, který je deprivovaný. Znám ve svém okolí hned několik lidí, kteří nemají televizi a zejména auto anebo nejezdí na dovolenou mimo domov. Někdo by mohl říci, že si ty věci ale mohu dovolit, a bude mít většinou asi pravdu. Z mého pohledu a pohledu podobných lidí, ale nejde o žádnou deprivaci či neuspokojivou situaci. Rozdíl je jen v tom, že někdo jiný by toto věci chtěl, ale nemá na ně. Konečně existuje ještě třetí skupina lidí, která na tyto věci nemá, avšak ani je nechce.
Ve výsledku však lidé těchto tří skupin žijí bez uvedených předmětů. U jednoho je to považováno za znak chudoby a vyloučení proto, že tento člověk tyto věci chce, ale u druhého tomu tak není, protože tyto věci nechce (a je jedno zda na tyto věci má anebo nemá). Tudíž je tato metoda o chtění, ale pak opět platí spolu s výše uvedeným, že to, že něco chci, samo o sobě není dostatečné k tomu, aby byl člověk považován za deprivovaného, chudého či sociálně vyloučeného. Každý něco chce a potřeby lidí jsou prakticky neomezené, každý by byl, pokud bychom vzali tuto metodu do důsledku, chudý či deprivovaný. Proto se muselo naplnit toto chtění nějakým arbitrárně daným seznamem potřeb, které se možná týkají větší části lidí.
Otázkou je, zda to, že někdo nemá mobilní telefon, pračku, automobil, maso jednou za dva dny či nemá na týdenní dovolenou pro celou rodinu, určuje, že daný člověk je deprivovaný či chudý? Je to srovnatelné s chudobou v některých státech Afriky či Asie? Navíc zde nejde ve většině případů o věci, které jsou nutné k udržení lidského života a ani k jeho obstojnému žití. Ostatně ještě před pár desítkami let u nás měl málokdo pračku anebo automobil. Mnoho lidí nemělo ani telefon ani televizi. Ještě v době první republiky televize prakticky vůbec neexistovala a v zapadlých zaostalých oblastech země se jedlo maso sotva jednou týdně. Počítač a internet jsou věci dosti novodobé. Přesto lidé žili na vyšší úrovni než je jen pouhé udržení lidského života.
Považme ještě jednu věc, pokud člověk cítí v nějakém směru velké nutkání uspokojit nějakou potřebu a je ochoten na její uspokojení vydat velké prostředky, tak se přesto může pomocí námi zkoumané metody jevit jako deprivovaný. Pokud si někdo třeba koupí nové auto a uspokojí tak svoji potřebu po používání osobního automobilu, ale zároveň se značně omezí v možnosti zaplatit neočekávaný výdaj ve výši několika tis. Kč, v pojídání masa, drůbeže nebo ryb každý druhý den, v dostatečném vytápět bytu a zruší i týdenní dovolenou, tak je de facto deprivovaný, přestože vlastní nové auto za několik set tisíc korun.
Konečně, jak je patrné tak měření deprivace se provádí tak, že se nesleduje absolutní deprivace, ale nějaká relativně pojatá deprivace k nějakému kvantu majetku, který vlastní velká část lidí. To je jasně patrné z toho, že v době, kdy má skoro každý pračku, barevnou televizi a telefon, je snaha tyto věci ze sledování deprivace vyřadit a zařadit na jejich místo věci, které jsou dražší, jako je kupování nového nábytku, pravidelně se účastnit volnočasových aktivit, možná i posezení s přáteli či příbuznými u jídla či pití alespoň jednou za měsíc (to dnes není levná záležitost) či počítač a připojení k internetu (viz výše). U šatstva toto platit nemusí vzhledem k láci nového šatstva. Volnočasové aktivity jsou těžko určitelné, protože některé nestojí nic (procházka či čutání si za domem), tyto levné aktivity však asi stěží měli navrhovatelé na mysli. V takovém případě bude docházet k tomu, že deprivace nebude v zásadě klesat.
Budou-li za čas žít všichni lidé jako milionáři, tak deprivantem bude ten, kdo bude mít jen dvě auta v garáži a čtyřpokojový byt. Relativně pojímaná deprivace a chudoba znamená, že deprivace a chudoba nemohou být nikdy vymýceny. Jsou tedy věčné. Něco podobného se dá říci o měření příjmové chudoby ve výši 60 % (někdy 50 % nebo i 40 %) průměrného příjmu na osobu v domácnosti. Jediná situace, kdy by mohla chudoba zmizet, je situace majetkové (či u výše příjmu příjmové) rovnosti mezi všemi lidmi na daném území.
Co můžeme říci o touze po rovnosti? „Vynucování rovnosti má tyto následky: prokazatelně potlačí motivaci, odstraní přizpůsobovací procesy tržní ekonomiky, zničí veškerou efektivnost při uspokojování přání spotřebitelů, velmi omezí tvorbu kapitálu a povede k jeho spotřebě…“ Protože do reálného příjmu je nutné zahrnout i (stěží nějak ocenitelný) duševní příjem, a protože se rodí lidé na různých místech a s různorodými schopnostmi, není možné dosáhnout rovnosti příjmů [a majetku, pozn. autora] ani příležitostí [4]. Výsledkem pak je, že touha o dosažení rovnosti se mění na snahu o dosažení jiné nerovnosti. Tak daleko situace v realitě dojít nemůže, a proto se přistupuje jen k požadování omezené rovnosti.
Přesto je patrné, že kořenem sledování relativní deprivace (stejně jako relativního příjmu) je tedy nesmyslný koncept příjmové či majetkové rovnosti. Dalším zdrojem by mohl být fakt, který vysvětluje P. Pierson. Ten si v polovině 90. let kladl otázku, proč je tak složité omezovat sociální výdaje, a nalezl odpověď v tom, že institucionální struktura sociální státu představuje obživu pro příliš velké množství voličů. Nejsou to jen adresáti sociálních dávek, nýbrž i část úřednictva zajišťující jeho provoz a také pracovníci zdravotnictví a školství, pokud nejsou financováni výhradně ze soukromých zdrojů [5]. Z toho důvodu má smysl vykazovat pořád vysoký počet chudých. A dále je to třeba racionální iracionalita (B. Caplan) či racionální neznalost (teorie veřejné volby). Tomu se zde však věnovat šířeji věnovat nebudeme.
Subjektivní vnímání chudoby: v Praze a na Jižní Moravě je bědno, a proto se tam tolik lidí stěhuje
V měření "Subjektivní vnímání životního minima, dostatečnosti příjmů, životní úrovně domácností a chudoby" z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí z roku 2014 se lze setkat s tabulkou o příjmové situaci domácností dle krajského členění (samotné šetření bylo provedeno v polovině roku 2012). Jako spíše špatnou nebo velmi špatnou hodnotilo svoji příjmovou situaci následující procento lidí:
Zdroje viz [6].
Co v této tabulce vidíme? Praha byla mezi převážně českými kraji nejhorším místem z hlediska hodnocení současné příjmové situace domácností respondentů jako spíše a velmi špatné s celými 54.2 % odpovědí. Situace je zde horší než v Ústeckém a Karlovarském kraji (o 7 a 6 % bodů)! Z hlediska velmi špatné situace skončila čtvrtá od konce (z devíti krajů), a to jen velmi těsně za Ústeckým a Karlovarským krajem. A to přesto, že je zde značně vyšší průměrná měsíční hrubá mzda zaměstnance oproti zbytku republiky a obecně je u nás považována za symbol bohatství a dobrého života.
Ovšem je nutné uvést, že tato průměrná měsíční mzda nezahrnuje příjmy všech obyvatel a navíc je podstatné při jejím zvažování to, jaké jsou náklady na život v dané lokalitě. Průměrná měsíční hrubá mzda zaměstnance je v tabulce spíše jen pro ilustraci, ostatně vyjma Prahy byla všude dost podobná. Mnohem zajímavější je sledovat to, kam se lidé stěhují, protože hodně lidí se stěhuje za vyššími příjmy (nejen peněžními), ovšem ve smyslu rozdílů mezi příjmy a náklady na život v dané lokalitě. Praha skončila v tomto ohledu za roky 2010 až 2014 v plusu (pouze 4 kraje v ČR vykázaly plus), ovšem velmi mírném. Avšak velký příliv obyvatel zažil Středočeský kraj, kam se přistěhovalo přes 55 tisíc lidí, ten dopadl lépe v měření příjmové situace domácností respondentů jako spíše a velmi špatné (44.7 %), přesto značně zaostal za Pardubickým krajem a mírně i za dvěma dalšími kraji. V případě velmi špatné situace se příliš nelišil od Prahy a Karlovarského kraje a zaostal (někdy značně) za čtyřmi českými kraji. Hádám, že velká většina těchto přistěhovalých se ve skutečnosti přistěhovala do okolí Prahy, aby mohla v Praze a jejím okolí pracovat. Oficiální statistiky to potvrzují [7].
V Praze tito lidé často pracují, nakupují, jezdí za zábavou apod. Tráví v ní velkou část svého života. Navíc si musíme uvědomit, že vedle toho spousta lidí jezdí do Prahy a jejího okolí pracovat na pracovní týden (třeba i z Ostravska) a na víkend odjíždí zase pryč, ale bydliště si ponechávají v místě, kde bydlí přes víkend. To se někdy děje i u těch, co přesídlili do Prahy trvale. Často si tito lidé změní bydliště až za několik let poté, co se přistěhovali. Suma sumárum Praha a Střední Čechy v tomto směru jednoznačně lákají, což je docela v rozporu s hodnocením příjmové situace domácností respondentů. Co se týká oficiální míry nezaměstnanosti, byla Praha s převahou nejúspěšnější a opět je zde tedy poměrně zřejmý rozpor. Lidé se obecně moc nestěhují do míst, kde se jim špatně po příjmové (rozdíl mezi příjmy a náklady) stránce vede a nepřitahují je místa s vysokou nezaměstnaností. Je to právě Ústecký a Karlovarský kraj odkud lidé odcházejí, a kde je i vysoká míra oficiální nezaměstnanosti.
Vraťme se však k tabulce a všimněme si dalších zajímavostí. Královehradecký kraj byl mezi převážně českými kraji druhým nejhorším místem z hlediska hodnocení současné příjmové situace domácností respondentů jako spíše a velmi špatné s celými 50 % odpovědí. Situace je zde opět horší než v Ústeckém a Karlovarském kraji, i když ne o mnoho. Z hlediska velmi špatné situace skončil kraj mezi převážně českými kraji jako suverénně nejhorší, a to o 4 až 5 procentních bodů za Ústeckým a Karlovarským krajem! Přesto zde byla oficiální nezaměstnanost relativně nízká a ani počet "uprchlíků" nebyl zrovna velký.
Možná ještě zajímavější údaje nabízí i moravské a slezské kraje. Bědno musí být na Vysočině a Jižní Moravě. Horších krajů v celé republice není, protože z hlediska hodnocení současné příjmové situace domácností respondentů jako spíše a velmi špatné zvítězily s celými 64 respektive 63 % odpovědí. Nechávajíce za sebou daleko Ústecký, Karlovarský a Moravskoslezský kraj (o 10 až 17 procentních bodů)! Z hlediska velmi špatné situace skončily celorepublikově na třetím a druhém místě od konce (ze 14 krajů), a to o dost více než v Ústeckém a Karlovarském kraji. Jen Moravskoslezský kraj je na tom hůře, ale od Jihomoravského kraje se liší jen velmi mírně.
To vše přesto, že Ústecký a Moravskoslezský kraj vykazují vyšší oficiální míru nezaměstnanosti než kraj Vysočina a Jihomoravský. Lidé se obecně moc nestěhují do míst, kde se jim špatně po příjmové (rozdíl mezi příjmy a náklady) stránce vede a do míst s vysokou nezaměstnaností. Jak je však možné, že Jihomoravský kraj patří s přírůstkem obyvatel za roky 2010 až 2014 s 18 339 na druhé místo v celorepublikovém měřítku (opět půjde o stěhování do okolí Brna)? [8] Pravda, kraj Vysočina se vylidňuje, ale o dost absolutně i relativně méně než Moravskoslezský kraj nebo i Karlovarský či Ústecký kraj. Přičemž relativně se vylidňuje Olomoucký kraj stejně jako kraj Vysočina, přestože z hlediska hodnocení současné příjmové situace domácností respondentů jako spíše a velmi špatné je na tom o 16.5 procentního bodu lépe.
Co k tomu dodat? Lidé hodnotí pro účely nějaké šetření svoji situaci subjektivně nějak, ale pokud jednají, tak se chovají jinak. Říci něco pro nějakou anketu v daný okamžik moc nestojí, ale sbalit se a odstěhovat se někam za prací je věc, která je dosti nákladná a člověk si to musí desetkrát rozmyslet. A tedy čin přestěhování mnohem lépe zobrazuje to, co lidé skutečně chtějí a čemu čelí. Dále není možné vyloučit to, že lidé se odlišují regionálně v míře pesimismu/optimismu. Konečně lidé svoji příjmovou situaci mohou často hodnotit vzhledem k danému okolí, kde se nalézají, a to v relativním poměřování s ostatními. Přestěhoval jsem se do Prahy a mám po zohlednění vyšších nákladů o 5 tisíc více korun než v původním místě pobytu, ale ostatní kolem mne jsou přece jen bohatší. A mohou existovat i další důvody.
Subjektivní vnímání chudoby: představy o přiměřené výši minimální hrubé měsíční mzdy
Součástí citovaného měření jsou i tabulky o představách o přiměřené výši minimální hrubé měsíční mzdy [9]. Je zde zajímavé zjištění ohledně toho, že 32.9 % lidí považovalo za přiměřenou výši minimální hrubé měsíční mzdy 20 tisíc a více korun hrubého, 18.1 % považovalo za přiměřenou výši minimální hrubé měsíční mzdy dokonce 25 tisíc a více korun hrubého (procenta zde nelze sečítat, protože první údaj zahrnuje i ten druhý). Průměr všech odpovědí byl 20 342 korun. Pro ilustraci podle výpočtu, pokud budu brát v úvahu existenci manželky/manžela, tak šlo o čistou mzdu 17 800 korun respektive o 21 365 korun [10]. Přičemž ve 2. čtvrtletí roku 2012 činila průměrná hrubá měsíční mzda 24 627 Kč [11]. Dost lidí tedy uvádělo poměrně vysokou mzdu a i průměr má poměrně vysokou hodnotu. Nabízí se otázka, zda se lidé, kteří svojí skutečnou mzdou nedosáhli na mzdu, kterou by si představovali, nepovažují také za chudé? Dokázat se to přímo nedá, ale tento vliv nelze vyloučit. Opět se tím dostáváme k tomu, co bylo řečeno výše: "Čili to, že něco chci, samo o sobě není dostatečné k tomu, aby byl člověk považován za deprivovaného, chudého či sociálně vyloučeného. Každý něco chce a potřeby lidí jsou prakticky neomezené."
Závěr
Závěrem je nutné říci, že výše uvedené ukazuje, že v současnosti nelze boj s deprivací a chudobou, tak jak jsou tyto definovány, vyhrát. Takto definovaná deprivace a chudoba se stávají trvalými jevy společnosti, bez ohledu na jejich bohatství. Navíc je otázkou, na kolik měření deprivace a chudoby skutečně zachycuje deprivaci a chudobu. Zdá se totiž, že za chudé se považuje spousta lidí, kteří jinak vydělávají celkem slušné peníze a mohou si dovolit koupit řadu zboží a služeb. Také je patrné, že deprivace a chudoba u nás nemůže být srovnávána s deprivací a chudobou například v rozvojových zemích.
_______
[1] Šustová
[2] Ibid.
[3] Ibid.
[4] Rothbard, s. 340-343.
[5] Rákosník, s. 35.
[6] Vavrečková, s. 27. Kraje v ČR a počet obyvatel, průměrná mzda a nezaměstnanost. Pro průměrnou měsíční hrubou mzdu zaměstnance k roku 2012 viz zde: [online]. Dostupný z (přístup IV/2015): https://www.czso.cz/csu/czso/regionalni_casove_rady. Nutno doklikat dle jednotlivých krajů: Statistky --> Mzdy, náklady práce. K nezaměstnanosti viz Statistiky nezaměstnanosti z územního hlediska.
[7] Oficiální statistiky ukazují prudký nárůst počtu obyvatel okresů Praha-západ a Praha-východ: viz zde Dostupný z (přístup IV/2015): https://www.czso.cz/csu/xs/vyvoj_vybranych_ukazatelu_v_okrese_praha_vychod a https://www.czso.cz/csu/xs/vyvoj_vybranych_ukazatelu_v_okrese_praha_zapad. Silný růst je patrný i v blízkém okrese Beroun.
[8] Viz zde: Dostupný z (přístup IV/2015): https://www.czso.cz/csu/xb/okres_brno_venkov, nutno "doklikat". Opět skutečné hodnoty budou jistě vyšší, velká města - pokud nebyla v minulosti uměle dopována jako Ostrava - holt vedou. Někdo by mohl namítnout, že lidé žijící ze sociálních dávek (nemyslíme tím důchody, v nich se odráží výše předcházející mzdy, která je ve velkých městech vyšší) na tom budou ve velkém městě hůře než lidé žijící ze sociálních dávek na venkově. To může být častečně pravdou v případě dávky na živobytí, která je pro celou zemi stejná (dnes jde o 3 610 korun), už se to však netýká příspěvku na bydlení a doplatku na bydlení, první je závislý na normativních nákladech na bydlení odstupňováných dle velikosti města (viz zákon č. 117/1995 Sb. v aktuálním znění) a druhý zjednodušeně řečeno de facto přímo na výši (odůvodněných) nákladů na bydlení (viz zákon č. 111/2006 Sb. v aktuálním znění) . Navíc je velmi pravěpodobné, že výdělky za nelegální práci či brigádu, kterou příjemci sociálních dávek často mají jako "vedlejšák" k dávkám budou ve velkých městech a jejich okolí větší než ve venkovských oblastech.
[9] Vavrečková, s. 73.
[10] Výpočet čisté mzdy v roce 2012.
[11] Mzdy, náklady práce - časové řady, Tab. Průměrná hrubá měsíční mzda - na přepočtené počty (podnikatelská, nepodnikatelská sféra) 11. 03. 2015.
Literatura:
1. RÁKOSNÍK, J. aj. Sociální stát v Československu: právně-institucionální vývoj v letech 1918-1992. Praha: Auditorium 2012, ISBN 978-80-87284-30-8.
2. ROTHBARD, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, ISBN 80-86389-10-3.
3. ŠUSTOVÁ, Š. Jak se měří materiální deprivace [online, 2015]. Dostupný z (přístup IV/2015): http://www.statistikaamy.cz/2015/03/jak-se-meri-materialni-deprivace/.
4. VAVREČKOVÁ, J. - JANATA, Z. Subjektivní vnímání životního minima, dostatečnosti příjmů, životní úrovně domácností a chudoby. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí 2014, ISBN 978-80-7416-148-3.
5. Kraje v ČR a počet obyvatel, průměrná mzda a nezaměstnanost [online, 2015]. Dostupný z (přístup IV/2015): http://ciselnik.artega.cz/kraje_pocet_obyvatel_hruba_mzda_nezamestnanost.php.
6. Mzdy, náklady práce - časové řady, Tab. Průměrná hrubá měsíční mzda - na přepočtené počty (podnikatelská, nepodnikatelská sféra) 11. 03. 2015 [online, 2015]. Dostupný z (přístup IV/2015): https://www.czso.cz/csu/czso/pmz_cr.
7. Statistiky nezaměstnanosti z územního hlediska [online, 2015]. Dostupný z (přístup IV/2015): http://portal.mpsv.cz/sz/stat/nz/uzem. Nutno nastavit v roletách a použít zobrazení dle okresů.
8. Výpočet čisté mzdy v roce 2012 [online]. Dostupný z (přístup IV/2015): http://www.vypocet.cz/cista-mzda-2012.