To funguje skutečně výborně, pokud chcete, aby někdo cítil, že velmi omezujete jeho prostor k vyjádření. Nepokoušejte se číst myšlenky. Když okrádáte ostatní o možnost vyjádření, celou konverzaci tím sabotujete. Raději druhé pečlivě vyslechněte – nechte je říct, co chtějí.
Ovládněte své pokušení radit ostatním, co mají dělat. Říkat, jak mají žít své životy, je jistý způsob, jak si odcizit i ty nejbližší přátele. Chcete-li ostatním radit, musíte být nejdříve vzorný a pozorný posluchač – teprve potom se vám může stát, že budete o radu skutečně požádáni.
To by mělo být ponecháno dětem na základní škole. Z nějakého důvodu se však k nálepkování uchylují i dospělí. Vlastně to znamená, že se nesnažíte pochopit situaci druhého. Jste prostě líní na úkor ostatních.
To je opět případ lenosti, stejně jako předchozí nálepkování. Když se určité chování opakuje, ještě to neznamená, že se bude opakovat skutečně pokaždé (nebo naopak nikdy). Zobecňováním ztrácíte vlastní zvědavost, protože odmítáte vynaložit úsilí.
Pokud vaše slova ztratí hodnotu, ztratíte i vy sami nejen důvěryhodnost, ale také schopnost vytvořit s ostatními lidskými bytostmi něco smysluplného. Ulehčení nebo vyhnutí se odpovědnosti prostě nestojí za to. Řekněte raději skutečnou pravdu – jde tu o ten druh pravdy, kdy odkryjete a přiznáte vlastní nedokonalost. Nepředstírejte, že jste dokonalí. Často tak získáte něco, co jste možná ani nečekali – soucit a respekt druhých.
-jk-